Nikdo se to už nedozví

19. února 2012 v 23:15 | Niké |  Jednorázovky
První jednorázovka, která zároveň poslouží jako článek k tématu týdne. Vždycky jsem si myslela, že psaní jednorázovek je složité a těžké, dnes jsem se přesvědčila, že jsem se mýlila. No aspoň z části. Nevěřila jsem vlastním očím, co se mi během dvou hodin vynořilo na papíře. No spíš obrazovce. Ten příběh se odvíjel sám. Já jen psala a hleděla. Snad to je aspoň trochu smysluplné. Byl to pokud o neco psychologického? Sama nevím tak to berte trochu s rezervou. Komentáře k povídce mě jistě potěší.

Byl pátek večer a ulice osvětlovaly pouze pouliční lampy, které svítily naoranžovělým světlem. Ulice byly skoro prázdné, jen málo lidí v takovém nečase vycházelo ven. Byli doma, kde u teplého čaje sledovali televizní pořady, četli knihy nebo se jinak bavili. Ty co omrzelo teplo domova, byli v barech a restauracích po celém městě. Jen ona stála na vyprázdněné ulici. Přes hlavu přetáhlou kapuci z které ji trčelo jen pár pramínků černých vlasů. Tmavýma očima sledovala malou skupinku lidí, co právě vcházela do baru na protější straně ulice. Byl to jeden z těch barů co ve všední dny zel prázdnotou a o víkendech se proměňoval v hlučné místo plné, mladých vlnících se těl. Počkala, než se za skupinkou zavřely dveře a pak se k baru vydala taky.

Přes prosklené dveře pronikala tlumená hudba. Přešla mokrou silnici a zatáhla za kliku dveří, které byli polepené plakáty s jmény skupin, které měli v onom podniku hrát. Vešla dovnitř a sestoupila schody, které vedly na hlučnou diskotéku. Čím víc se blížila k sálu, tím více byla hudba hlasitější. Nebyla tu poprvé, na tuto diskotéku chodila často. Byl to jeden z větších podniků ve městě a chodilo sem hodně mladých lidí, tudíž nebylo tak nápadné, když se některý z nich ztratí. Sice tu byla pravidelným hostem, vždycky jí ale chvíli trvalo, než si její oči přivykli ostře blikajícím světlům a dýmu, který měl nejspíš působit efektivně. Chtěla projít kolem vyhazovačů, ale jeden z nich ji chytil za rukáv a zatáhl zpátky.
"Kampak slečinko? Chci vidět razítko." Promluvil a jeho hlas zněl znuděně. Nejspíš mu práce vyhazovače na diskotéce nebyla zrovna pochuti. Zvedla hlavu, přičemž jí kapuce sklouzla a odkryla tak její tvář. Vypadala sotva na dvacet, pleť měla bledou s rudými rty a tmavýma očima, kterýma probodla muže tak chladným pohledem až ho zamrazilo. Pustil její ruku a poklepal jí na ceduli za ním. Očima hleděl někam za její hlavu, jen aby se jí nemusel znovu podívat do těch jejích. Ona si toho nevšímala, zaplatila vstup a nechala si na hřbet ruky, obtisknou razítko s názvem klubu, které ve tmě fosforově svítilo. Bylo jí jasné, že až sem přijde příště a bude tu opět ten samý muž, platit už nebude. Propletla se mezi svíjejícími se těly až k baru. Posadila se na vysokou židli a u barmanky si objednala tequilu. Otočila se bokem k baru, loket opřený o jeho hranu a sledovala desítky lidí, jak se pohybují v rytmu dramů. Cítila, jak ji alkohol zahřívá a pálí v krku. Tequila však nebyla jediný zdroj toho pálení, bylo to ještě něco jiného, byla to žízeň, kterou nedokázalo zahnat žádné pití. Tu dokázala zahnat jen krev. To byl důvod, proč dnes večer přišla právě do tohoto baru. Touha po krvi po mladé krvi. Pohledem hledala nějakou zbloudilou duši, pro kterou by tento večer mohl být poslední. Sledovala zelenookého chlapce, který se právě plazil po nějaké dívce, když ji z myšlenek vytrhl něčí hlas.
"Ahoj" Odvrátila zrak od tancující dvojice a hledala zdroj hlasu. Byla jím menší blondýnka s jasnýma modrýma očima. Stála vedle ní a mírně se usmívala. Když jí konečně věnovala svou pozornost, dívka se nadechla, její srdce přitom bilo rychleji, než bylo normální. Musela být nervózní.
"Viděla jsem tě tu už minule. Tak jsem si říkala, jestli bych tě nemohla pozvat na drink?" Zeptala se s nadějí v hlase. Oči jí přitom svítily, a nedočkavě toužily po odpovědi. Černovláska si uvědomila, že dnes bude její lov snadnější než obvykle, její oběť k ní tentokrát přišla sama a ona ji nemusela ani lákat. Mile se usmála.
"Jistě" odpověděla a pokynula na volnou židli vedle ní. Slyšela přitom, jak dívčino srdce poskočilo a její hrdlo zaplálo ještě větším ohněm. Blondýnka objednala další dvě sklenky tequily.
"Jsem Tara" představila se modroočka a vzala si do ruky sklenku.
"Nikol" černovláska jí přiťukla a obrátila do sebe zlatavý obsah. "Jsi odsud?" pro většinu lidí, obyčejná otázka. Taková, která se většinou používá, aby řeč s neznámým člověkem nestála. Pro upíra, který delší dobu zůstává na jednom místě však velice důležitá. Dívka, která se představila jako Tara, zakroutila hlavou.
"Ne, jsem tu u sestřenice na prázdninách. Přijela jsem na celé léto." Ještě lepší zpráva, vypadalo to, že Nikol má dnes štěstí. Nejenom, že za ní ta dívka přišla sama, ale ještě ani není odsud. Věnovala blondýnce úsměv a kývla k parketu.
"Pojď si zatancovat."
"Ráda." Nikol ji tedy chytila za ruku a vedla k parketu. Protlačily se dál do chumlu lidí a obě se oddali rytmu. Jejich těla se vlnila a bylo těžko se rozhodnout koho sledovat. Jestli menší, ale zato přitažlivou blondýnku nebo tajemně krásnou a chladnou černovlásku. Nikol přejela svou rukou blondýnce po boku a ta se na ni jen usmála. Netušila jak dlouho spolu tancovali, ale její hrdlo ji pálilo čím dál víc. Pomalu se posunovala k druhé straně parketu, kde byl zadní východ. Tančily teď úplně na opačné straně místnosti něž předtím, a nebyla to už jen Nikol, kdo se dotýkal té druhé. Tara se přesunula za ni a rukou jí přejížděla nahoru a dolů po stehně. Nikol se jediným rychlým pohybem otočila, přitáhla si blondýnku blíž za boky a jemně ji políbila. Druhá dívka nic nenamítala a polibek jí opětovala, přestali se vlnit do hudby a chvíli tam jen stály a oddávali se čím dál vášnivějšímu polibku. Nikol se od ní však odtrhla, chytla ji za ruku a rychlími kroky, které však nebyli slyšet, prošla do zadní chodby, která vedla k únikovému východu. Její doprovod poslušně kráčel za ní. V tmavé chodbě ji však zastavila. Nikol se otočila s jedinou myšlenou, že teď její oběť přece couvnout nemůže. Rychle jí to však vyvrátila, když si ji k sobě Tara přitáhla, ruku prostrčila pod uplé tričko a přivlastnila si opět její rty. Nikol ji instinktivně začala tlačit ke zdi s rukou propletenou v zlatavých kadeřích. Přestala vnímat okolí, dunivou hudbu, blikající světla jediné na co se byla schopná soustředit, byla krev, která té mladé nic netušící dívce proudila těsně pod kůží. Bylo to tak snadné. Stačilo přesunout rty jen o kousek dolů k jejímu krku. Prokousnout tepnu a tím umlčet tu touhu. Cítila, jak se dívka pod jejími dotyky chvěje, slyšela její srdce splašeně být. Odtáhla se kousek dál a jejích pohledy se setkaly. Jeden zářivě modrý jako oceán druhý temný, hluboký jako propast. A ona najednou nebyla schopná to udělat. Nedokázala se pohnout i přesto, že pálení v krku bylo téměř nesnesitelné i přes ohlušující tem její krve, který ji tak přitahoval. Zůstala stát zahleděná do těch modrých studánek. Ta dívka za ní přece přišla sama, protože se chtěla seznámit a ne skončit s rozervaným hrdlem někde na ulici. Tara, to jméno jí znělo v hlavě jako rajská hudba. Ustoupila o krok dozadu. Ne ona to nemůže udělat. Z posledních sil se snažila umlčet touhu, která ji začínala ovládat, lovce, který chtěl ven.
"Musím jít." Donutila se říct ty dvě slova, která měla navždy zničit tuto chvíli. Slova, při kterých se přistihla, že je jí třese hlas. Otočila se a zmizela v davu dřív, než ji Tara stačila zastavit. Zmatenou blondýnku nechala daleko za sebou a protlačila se k východu. Neotočila se, když vycházela z baru. Neotočila se ani, když přecházela mokrou cestu. Zastavila se až o několik ulic dál, ozvěnu dramů z klubu už dávno slyšet nemohla, jí však stále hučelo v uších. Pálení v krku sílilo. Potřebovala krev. A když to nemohla být krev modroočky, musela to být krev někoho jiného.
Ještě několik hodin zoufale bloudila nočními ulicemi, než konečně narazila na mladý pár. Nechala je zajít do podchodu, který vedl pod rušnou silnicí, a vydala se za nimi. Chlapce zabila rychle, dívku už ne. Konečně se nechala ovládnout chtíčem, který celý večer krotila v sobě. Přirazila nebohou dívku ke zdi. Snažila se bránit, bylo jí to však marné, nejdřív křičela a pak plakala, prosila, ať ji nechá. Nikol ji ale neslyšela, nevnímala její vzlyky. Jediné na co soustředila svou pozornost, byla vůně její teplé krve, která jí proudila pod kůží. Zaryla zuby hluboko do dívčina krku a konečně zcela uhasila svou žízeň. Dívka přestala plakat, podlomila se jí kolena a bezvládně ležela v upírčině náručí. S poslední kapkou krve z ní život vyprchal úplně. Nikol nechala mrtvou dívku ležet vedle chlapce a otřela si rty hřbetem ruky. Vyběhla schody, které ji zavedli zpátky na ulici. Chtěla se rozejít zpátky ke svému bytu, protože zanedlouho mělo svítat, uslyšela za sebou však kroky a zastavila se. Otočila se zpátky směrem k podchodu. Kdyby měla bijící srdce, nejspíš by v ten monet vynechalo několik úderů. Z podchodu vycházela dívka s blond vlasy. Tara.
"V tom baru jsem si nebyla jistá. No, teď už jsem, upírko."Při posledním slově se modrooččina tvář stáhla v pohrdlivou grimasu. Nikol chvíli stála jako strnule jako socha. Ne to nemohlo být možné, tahle dívka přece nemohla být lovec. Někdo jako ona ne, někdo, koho nebyla schopná zabít.
"Měla jsi se mnou stejné plány jako s nimi, že?" Byla to otázka, na kterou nepotřebovala odpověď. Samozřejmě, že ji v tom baru chtěla zabít, jenže to neudělala a to byla chyba. Chodila po tomto světě více než pětset let a za celou dobu ani jedinkrát nezaváhala, neprojevila slabost. Až dnes se nechala přemoct city, nechala na povrch vyplout svou lidskost a za to teď měla zaplatit. Tara vytáhla z kabátu dřevěný kolík čímž si konečně vysloužila Nikolinu plnou pozornost. Nehodlala prosit o svůj život, ale nechtěla téhle dívce ani ublížit. Tara rychlím pohybem, překonala tu vzdálenost mezi nimi a kůlem mířila přesně na upírčino srdce, ta jí však uhnula. Chvíli spolu bojovali a blondýnka, ač byla člověk, měla evidentně navrch. Nikol nechtěla bojovat, uhýbala Tařiným útokům a v mysli měla stále tu samou myšlenku. Myšlenku na to, jak jí bylo s touhle krásnou dívkou ještě před několika hodina krásně. Teď tu proti sobě nestáli dvě dívky, nýbrž upír a lovec bojující na život a na smrt. Modroočka ji povalila na mokrou zem a ona v sobě nedokázala najít sílu proti ní bojovat. Příčila se v jí představa, že by proti ní měla vztáhnou ruku a zmateně v sobě hledala původ tohoto pocitu, marně. Naposledy se zahleděla do těch hlubokých očí barvy oceánu, v kterých teď viděla jen opovržení a snad záblesk zmatku. Necítila však zášť, jen podivnou úlevu, z toho, že jí nemusela ublížit. Pak už cítila jen bolest, jak jí tělem procházel dřevěný kůl. Lovkyně zasáhla srdce a upírka zůstala bezvládně ležet na mokrém chodníku. Blondýnce stekla po tváři jediná slza pro upírku, která ji nedokázala zabít a tím jí ukázala, že i upíři dokážou mít city.
Co by se stalo, kdyby modroočka nezkřížila cestu černovlasé upírce se nikdy nedozvíme. Víme však co stalo, když se ta událo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ♥♥Veronika♥♥ ♥♥Veronika♥♥ | Web | 19. února 2012 v 23:17 | Reagovat

Rozhodla jsem se vám udělat radost a snad nejen vám. Tato právě založená stránka má sloužit všem lidem k propagaci jejich stránek, blogů, tumbirů atd. Doufám, že bude užitečná. Samozřejmě zde můžete zveřejňovat i své články. :)
http://www.facebook.com/groups/322335401152777/

2 Káč Káč | Web | 20. února 2012 v 0:18 | Reagovat

Hru o trůny mám rozečtenou. právě jsem v polovině druhé knížky a doslova a do písmene to hltám. Jestli ti nevadí číst z počítače, použij google a najdeš ;)

3 Vít Kilián Vít Kilián | Web | 20. února 2012 v 14:40 | Reagovat

:-DD Máš moc pěkný blog, hezký design a ostatní :-DDD

4 Terča Terča | Web | 20. února 2012 v 15:33 | Reagovat

Díky za pochvalu :)

5 Vít Kilián Vít Kilián | Web | 20. února 2012 v 16:43 | Reagovat

Děkuju za pochvalu :-DD

6 NicQyBall^^ NicQyBall^^ | E-mail | Web | 20. února 2012 v 17:53 | Reagovat

Ahoj prosím hlásni pro mě zde:
http://for-one-day.blog.cz/1202/5-kolo-sonf
Pro pravou blondýnku..! :)
Děkuju moc..! :)
Klidně oplatim,..! :)
Promiň za reklamu..!

7 Ms.SeCReT Ms.SeCReT | Web | 20. února 2012 v 20:26 | Reagovat

No kéž bych mohla taky :D.
I profesorka tvrdí, že s tím svým černým kašlem bych měla zůstat doma! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama