3. kapitola - Chci důvod

26. února 2012 v 21:10 | Niké |  Osudu neutečeš
Nová kapitola je tady. Je taková o ničem, krátká a nezáživná. Dokonce jsem nemohla přijít ani na pořádný název kapitoly. Slibuju, že příště to už trošku rozjedu a snad i prodloužím. Ale tento týden bylo moc učení a do toho všeho jsem začala dělat autoškolu. Měla jsem jízdy tři dny po sobě a jsem z toho trochu vystresovaná. Tudíž myšlenka na nějaké psaní nehrozila. Ale teď budu mít týdenní pauzu jak od jízd, tak od učení, tak snad budu psát. Za chyby se omlouvám, já a češtin si občas moc nerozumíme.


Došla jsem až nakonec chodby. Otevřela jsem velké francouzské okno a prošla na velkou terasu. Eric šel za mnou. Přešla jsem ke kamennému zábradlí a opřela se o něj. Vytáhla jsem z balíčku jednu cigaretu a podpálila ji zapalovačem, který jsem měla v kapse. Z úst jsem vyfoukla dým a podívala se na Erica, který stál vedle mě.
"Tak?"podívala jsem se na něj.
"Je to hodně dlouhý příběh. A Alex je v tomhle lepší."podíval se na mě. Chtěl se z toho vykroutit. To jsem mu ale nedovolila.
"Já mám času dost."stála jsem si za svým a poznámku o Alexovi jsem nechala být. Nechápala jsem sice proč, ale z nějakého důvodu jsem chtěla, aby mi to řekl on.
"Řekl jsi, že musím jít s vámi. Tak chci nějaký pádný důvod."
"Jsme ve válce… Už pár staletí bojujeme proti silám zla. Čarodějové, kdysi žily v tomto světě, ale rada asi před osmi stoletími usoudila, že lidé se nesmí dozvědět o naší existenci. Tehdejší tři nejmocnější čarodějové tedy vytvořily amulet, do kterého uložily obrovskou kouzelnou moc a díky němu vztyčily hranici. Hranici mezi světem kouzelníků a tím vaším.
Ne všem se to však líbilo. Byli tu takový, kteří se chtěli amuletu zmocnit, aby zničily hranici. Vždy se nám však podařilo je porazit. Aby se už nic podobného neopakovalo, rada určila strážkyni vyvolenou s velkou mocí, která měla amulet ochraňovat. To se však nelíbilo jednomu ze tří nejmocnějších. Nechtěl svěřit amulet do rukou nikoho jiného. Řekl, že amulet může chránit on. Rada mu ale nevěřila a trvala si na svém, že určí strážkyni. Když viděl, že ho rada neposlouchá, začal s nimi o amulet bojovat. Zbývající Nejmocnější s radou souhlasily, a proto bojovali proti svému "bratrovi". Porazily ho a nakonec i zabili. Jemu se však podařilo najít cestu z podsvětí zpátky na zem…Chce se opět zmocnit amuletu a zničit hranici."dokončil svoje vyprávění.
"A já mám být ta, která ten amulet ochrání? Ta, která má mít tu obrovskou moc?"podívala jsem na něj. O tom jsem upřímně pochybovala. Já jsem přece neměla žádnou moc.
"Jo, přesně ta."podíval se na mě vážným pohledem. Ušklíbla jsem se.
"Tak to jste na špatné adrese. Já nemám žádné schopnosti. O tom bych přece něco věděla ne?"
Uchechtl se. "Jistě, že máš schopnosti, jen o nich ještě nevíš. Svoje schopnosti musíš nejdřív…"zarazil se v polovině věty a oba jsme se otočili směrem k oknu. Nejspíš z haly se ozvala rána a pak nějaké hlasy. Eric se zamračil a prošel zpátky na chodbu, šla jsem za ním.
Zastavila jsem se na patě schodiště. Dole byli tři Urové, kteří metali rudé blesky po Alexovi, který se jim snažil vyhýbat
a její otec zápasil s muži v černých pláštích. Chtěla jsem seběhnout dolů a jít jim na pomoc ale Eric mě chytil za paži.
"Musíš odsud hned vypadnout." Zašeptal, a jeho hlas zněl naléhavě.
"Ale…"chtěla jsem odporovat. Skočil mi však do řeči. "Myslím to vážně. Oni jdou po tobě Aireen
a nezastaví se, dokud nebudeš mrtvá. My se o ně s Alexem postaráme, ale ty musíš zmizet." Pomalu jsem přikývla a chtěla se otočit, když si jich najednou všiml jeden z mužů v černém.
"Támhle je ta holka" vykřikl a na malý okamžik se na mne upřeli pohledy všech přítomných.
Jeden z Urů po nás vystřelil paprsek, který však těsně minul, neboť mě Eric strhl stranou. Zvedla jsem hlavu právě včas, abych stačila uhnout dalšímu paprsku světla. Překulila jsem se na bok a chtěla se zvednout, ale noha mi uklouzla na schodu a já se skutálela po schodišti dolů. Bolestně jsem sykla,
při pádu jsem si nejspíš narazila loket a stihla se praštit do hlavy, v které mi teď vystřelovala tupá bolest. Neměla jsem však čas nad tím moc přemýšlet. Sotva jsem se totiž pohla, už na mě útočil jeden z těch zakukleců. Uhla jsem před jeho před jeho kopancem, který by nejspíš jinak bolestně přistál na mém břiše. Vyškrábala jsem se na nohy a znovu uhla
a děkovala za své bystré smysly lovce. Bolest hlavy jsem ignorovala a zakuklence, který na mě útočil, jsem složila k zemi. Válel se v bezvědomí na podlaze u mých nohou. Rozhlédla jsem se po místnosti, která teď připomínala spíš nějaké bojiště než halu. Uviděla jsem otce, jak proti němu stojí dva muži a chtěla jsem mu jít na pomoc. Sotva jsem stačila udělat krok, do cesty se mi postavil Ur. Byl vysoký, bledý s úšklebkem na rtech. Jeho rudé oči však byli prázdné, chladné bez jediného citu. Nečekala jsem až zaútočí a raději to udělala sama. Vykopla jsem nohu vysoko míříc na jeho břicho, najednou mi na mysl přišla vzpomínka z lesa, kde jím kulka prošla, jako by byl jen nějaký přízrak. Díky ní jsem čekala, že jím noha projde jako předtím kulka, ale to jsem se spletla. Moje noha narazila do překvapivě jako kámen, tvrdého těla. Pohnul se sotva o centimetr. Nechápavě jsem zvedla zrak a podívala se do jeho bledé tváře. Jeho úšklebek se ještě prohloubil. Vzal mou nohu a než jsem stačila jakkoliv reagovat letěla jsem s výkřikem dobré dva metry dozadu. Proletěla jsem prosklenými dveřmi do jídelny a zůstala ležet. Ležela jsem na podlaze pokryté střepy, naštěstí se mi nic nestalo snad jen kromě toho, že jsem si při tom dopadu rozkousla ret. Za to jsem byla v šoku. Nejenom, že jsem si nikdy nesetkala
s ničím tak silným ale zároveň ani tak děsivým.
A nebylo to jen o jejich vzhledu. Jejich děsivost byla hlavně o tom, že jsem neměla sebemenší tušení jak je zabít nebo alespoň zranit. Kulky jimi prolétaly, kopance nebolely a jak se zdálo i Alexovy blesky, nebo co to vlastně bylo, jim moc neubližovali. Už po několikáté za krátkou dobu jsem zvedla hlavu ze země. Hleděla jsem do těch rudých očí, které vypadali jako by se mi vysmívali a já se nebyla se schopná pohnout. Třásli se mi ruce, hlava těžkla a obraz Ura se začínal rozmazávat. Jakoby z dálky jsem slyšela Erikův hlas, alespoň jsem si myslela, že je jeho. Co říkal, jsem však rozpoznat nedokázala. Ruce mi vypověděli službu úplně a mě obklopila temnota.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nameless Nameless | Web | 27. února 2012 v 16:57 | Reagovat

ty víš, jak člověka nalákat, aby si tu povídku přečetl :D

2 AnNe AnNe | Web | 9. března 2012 v 1:26 | Reagovat

hahahaha hale! postav se do řady! :D taky na balík alá Tom Felton čekám už měsíce! :D

3 Jan Stanislav Jan Stanislav | Web | 13. března 2012 v 11:41 | Reagovat

:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama