2. kapitola - Strážkyně

19. února 2012 v 18:15 | Niké |  Osudu neutečeš
Druhá kapitola povídky Osudu neutečeš. První dvě kapitoly se mi válely v počítači už nějakou tu dobu, takže je zveřejňuju najednou. Třetí kapitolu už mám taky zčásti napsanou. Kdy, ji ale zveřejním to nevím, ještě totiž opravdu není dopsaná. Snad to zatím dává aspoň trochu smysl:)



,,Cože?''když sem viděla jeho vážný výraz ve tváři, musela jsem se prostě začít smát. Celá tahle situace bylo naprosto šílená. Já si myslela, že mě bude považovat za blázna, když mu řeknu, že jsem stopovala v lese vlkodlaka a on tu mezitím na mě vybalí, že jsem nějaká strážkyně a jdou po mě duchové. ,,Já nejsem žádná strážkyně. Nejspíš sis mě s někým spletl.'' přestala jsem se smát a konečně vytrhla ruku z jeho sevření.
,,Ne nespletl. Normální lidé Ury nevidí, ani lovci ne. Vidí je jenom čarodějové. A ani Urové neútočí na nikoho jiného, pokud to nemají nařízené.''říkal to naprosto vážné.
,,Takže ty jsi čaroděj?'' zeptala jsem se ho.
,,No vlastně ano.''pousmál se.
Zhluboka jsem se nadechla. Věděla jsem, že čarodějové existují, ale byli hrozně vzácní.
,,Díky za ujasnění a teď pokud dovolíš, myslím, že do města už to nějak zvládnu.''otevřela jsem dveře a vystoupila z auta. Jenže Alex vystoupil taky. Protočila jsem oči. Jak mu mám vysvětlit, že nejsem ta kdo si myslí?
,,Neměla bys chodit sama, co kdyby se náhodou vrátili?''
Povzdechla jsem si. Nešlo mi ani tak o ty Ury, jako spíš o mou nohu. Moc daleko bych s ní nejspíš nedošla. Otočila jsem se zpátky na Alexe.
,,Tak dobře odvez mě do města. Ale ne kvůli těm tvým duchům, ale kvůli mí noze, jasné?''zahučela jsem. Alex kupodivu jen pokrčil rameny. Výborně pomyslela jsem si. Konečně dal pokoj. Dojeli jsme až k nemocni. Opět jsem vystoupila z auta a s Alexovou pomocí jsem se dokulhala až na příjem. Když mě sestra uviděla okamžitě běžela pro vozík.
,,Co se vám stalo, slečno?''zděsila, když uviděla mou nohu obvázanou bílím tričkem, které bylo nasáklé krví.
,,Jen menší nehoda.''pousmála jsem se. Sestra se na mě nedůvěřivě podívala, ale nic k tomu už neřekla. Pak mě odvezla na ošetřovnu, kde se mi na nohu podíval doktor. Řekl, že to není nic vážného. Chtělo to jen pár stehů a nějaké prášky. Na to jak to bolelo to teda nebylo nic hrozného, říkala jsem si, když mě sestra vedla zpátky k Alexovi. Ten na mě čekal na chodbě.
,,Tak jak to vypadá?''ptal se mě.
,,Bude to v pohodě.''odpověděla jsem mu a kulhala jsem ven z nemocnice. Alex ke mně rychle přispěchal a podepřel mě.
,,Kam to bude teď?''zeptal se mě, když jsme seděli zase v jeho autě.
,,Na Eglle Street. Tam bydlím.''ušklíbla jsem se a Alex se rozjel. Celou dobu jsme mlčeli jen občas jsem mu řekla kterou ulicí má jet. ,,Tady zastav'' a ukázala jsem na příjezdovou cestu k jedné vile.
,,Tak tady bydlíš?''zapískl Alex a zatočil na vydlážděnou cestu, která vedla k domu. ,,Čekal jsem cokoliv, ale takovýhle palác teda ne.''řekl a díval se přitom na bílý dům.
Ušklíbla jsem se. ,,Je to rodinný dům. A upřímně, moc času tady netrávím.''řekla jsem trochu otráveně a dneska už poněkolikáté vystoupila z auta. Alex mě podepřel z jedné strany a rozešli jsme se k domu. Vyšli jsme schody na verandu a prošli mezi dvěma vysokými mramorovými sloupy, které podpíraly balkon nad vchodovými dveřmi. Zatáhla jsem za kliku a pootevřela dveře. Uslyšela jsem hlasy. Zamračila jsem se a vešla jsem do domu. Alex šel za mnou. Ocitly jsme se v prostorné hale, zdi byli obložené dřevem a vyseli na ní obrazy v pozlacených rámech. Přímo naproti dveří bylo široké schodiště, které vedlo do druhého patra. Po levé straně byli prosklené pojízdné dveře, ty vedly do obýváku a přímo naproti byly úplně ty samé dveře, jen vedly do jídelny. Alex se obdivně rozhlížel po honosné hale. Já si ale všímala jen otce, který stál s nějakým mužem u schodiště.
,,Vy jste jí to neřekl?''ozval se ten neznámí.
,,Teď už vím, že to byla chyba.''hájil se otec. Evidentně si vůbec nevšimli, že tady už nejsou sami. ,,Ale až doteď jsem neměl důvod jí to říct.''
Odkašlala jsem si, abych na nás upoutala jejich pozornost. Oba dva se otočili. Ten druhý muž si mě se zájmem prohlížel. Uvědomila jsem si, že mu může být nanejvíš tak pětadvacet. Měl černé rozcuchané vlasy a několik pramínků mu neposedně trčelo do čela. Přejížděl mě svýma modrýma očima.
,,To je ona?''k mému velkému překvapení však nemluvil k mému otci, ale k Alexovi, který stál za mnou. Nechápavě jsem přejela pohledem z jednoho na druhého.
Alex přikývl. ,,Ano a už dvakrát jsem dneska narazil na Ury.''řekl rozčileně.
Neznámí kluk se zamračil, vypadal, že o něčem přemýšlí. ,,Jdou po ní. To není dobré.''zamumlal si spíš pro sebe a pak se zase soustředil na Alexe. ,,Co všechno si jí řekl?''
Alex se na mě podíval. ,,Jen, že je strážkyně, ale nechce mě poslouchat.''
Tohle už jsem vážně nevydržela. ,,Moment počkejte. Mohli byste vysvětlit, proč si myslíte, že jsem nějaká strážkyně?''vyjela jsem na oba.
K mému překvapení mi odpověděl otec. ,,Víš zlato měl jsem ti to říct už dřív. Ale doufal jsem, že k tomu nedojde, že se věštba nenaplní.''mluvil potichu a zněl hodně ustaraně. Já jsem se na něj nechápavě podívala.
,,Jaká věštba. Já tomu nerozumím.''dívala jsem se zmateně z jednoho na druhého. Odpověděl mi ten neznámí černovlasý kluk.
,,Existuje jisté proroctví podle, kterého se má objevit strážkyně, aby zachránila světlo a bojovala se zlem. Poslední z linie mocného rodu čarodějů, která bojuje se zlem i před objevením svého pravého osudu.''přeříkal mi věštbu. Chvíli jsem na něj hleděla a přerovnávala si v hlavě, co mi právě odrecitoval.
,,Já, ale přece nejsem poslední z žádné linie čarodějů.''podívala jsem se na otce a čekala jsem, že mě podpoří, ten se na mě však díval a neřekl ani slovo. ,,Tati, ty přece nejsi žádný čaroděj?'' stále jsem nevěřila ani slovu co mi tady říkali. Otec se nadechl.
,,Ne nejsem, ale tvá matka byla čarodějka. Věděli jsme, že by jednou mohl nastat tento den. Ale pak tvá matka zemřela a já jsem ti to nedokázal říct.''nachvíli se odmlčel ,,Nechtěl jsem, abys byla součástí toho jejich světa'' řekl a opovržlivě se na oba kluky podíval.
,,Tím myslí, že nechtěl, abys patřila do světa čarodějů.''osvětlil mi to Alex. Skoro bych zapomněla, že tu ještě pořád je s námi. Všechny tři jsem sjela pohledem, čekali na to, co řeknu. Já sama jsem ale nevěděla co říct. Byla jsem zmatená, špinavá a od krve.
,,Dobře, takže podle vás, jsem strážkyně.''podívala jsem na každého z nich. Jen přikyvovaly. Nadechla jsem se a pokračovala. ,,A co bych podle vás měla udělat?''tentokrát jsem se dívala jenom na toho neznámého kluka, který mě doslova hypnotizoval pohledem.
,,Musíš jít s námi.''odpověděl mi.
,,Kam?''tentokrát můj hlas vyletěl snad o oktávu víš. Začínala jsem toho všeho mít dost. Copak mi to nemůžou říct všechno narovinu. Vždyť jsem ani nevěděla, co to znamená být strážkyně.
Už se nadechoval, aby mi odpověděl, ale já ho zadržela.
,,Ne, nechci to slyšet. Jediné co teď chci je sundat ze sebe tohle oblečení a vysprchovat se. Takže pokud dovolíte, půjdu nahoru.''podívala jsem se na ně. Nikdo nic nenamítal ,,Výborně''zavrčela jsem a prošla jsem kolem nich. Vyšla jsem schody a zamířila k sobě do pokoje.
Zabouchla jsem za sebou dveře a šla rovnou do koupelny. Shodila jsem ze sebe špinavé oblečení a vlezla do sprchy. Přemýšlela jsem o všem co se až doteď stalo. O zjištění, že jsem strážkyně a že vlastně nemám nejmenší tušení, co to znamená, o své matce, která byla čarodějka a že mi to otec celý můj život zatajoval. Zastavila jsem vodu a omotala kolem sebe osušku. Mokré vlasy jsem si taky zamotala do ručníku a šla jsem ke skříni. Vytáhla jsem spodní prádlo a první černé tričko, které mi padlo pod ruku. Právě jsem vytahovala ze skříně kalhoty, když se ozvalo zaklepání.
,,Ano?''křikla jsem a podívala se ke dveřím. Otevřely se a dovnitř nakoukl černovlasý neznámí.
,,Přišel jsi, se přesvědčit, jestli jsem vám neutekla?''zeptala jsem se kousavě.
,,Ne''pousmál se ,,Nepředstavil jsem se, tak jsem to přišel napravit a Alex mi řekl o tvé noze.''ukázal na zarudlé stehy na stehně ,,Mohl bych se na to podívat?'' Jen jsem přikývla. ,,Fajn, sedni si.''ukázala na postel a já si na ni sedla. Přešel k posteli. Klekl si přede mě a přiložil svoji ruku pár centimetrů nad moje stehno. Chvíli se nic nedělo, pak jsem však ucítila příjemné teplo a z jeho ruky vycházela jemná namodralá záře. Celé jsem to sledovala s pootevřenou pusou.
,,Wow''vydechla jsem, když stáhl svou ruku. Po ráně ani stopa. Jako bych tam nikdy neměla 15 stehů.
,,A mimochodem jmenuju se Eric''postavil se a natáhl ke mně pravou ruku.
,,Aireen''řekla jsem mu celkem zbytečně své jméno a stiskla jeho ruku. Uvědomila jsem si, že tam stojím jenom v tričku a kalhoty stále držím v levé ruce. ,,Já… jen se obleču''ukázala jsem na rifle, které jsem držela. Přikývl, bylo mu očividně jedno, že nejsem oblečená.
,,Ehm..Jo jasně, počkám venku.''otočil se a odešel na chodbu.
Oblékla jsem si kalhoty, sundala ručník z mokrých vlasů a začala jsem je rozčesávat. Když se mi je konečně podařilo vyfoukat, tak, že z nich nekapala voda stáhla jsem je do gumičky. Ze skříně vzala ještě černý uplý svetr a koženou bundu ve stejné barvě. Vyšla jsem z pokoje. Zarazila jsem se, když jsem za dveřmi uviděla stát Erica, čekala jsem, že bude dole. Sjel mě pohledem.
,,Čemu na větě: ,,Musíš jít s námi'' jsi nerozuměla?!''řekl dost nepříjemně ,,Nebo myslíš, že si vystačíš jenom s tímhle oblečením?''máchl rukou směrem ke mně a mírně nadzvedl obočí. Našpulila jsem rty a ruce si složila na prsou. Jeho tón se mi vůbec nelíbil.
,,Tak za první jsi mi neřekl, kam s vámi mám vůbec jet. A za druhé…''na chvilku jsem se odmlčela a podívala jsem se na něj. Jen mě sledoval a čekal, co ze mě vypadne. ,,Sice jste mi řekli, že jsem strážkyně, ale nikdo jste se neobtěžovali mi vysvětlit, co to vlastně znamená.''dokončila jsem větu a zadívala se na něj. Eric mi obětoval pohled a zhluboka se nadechl.
,,Tohle nemám v popisu práce.''zahučel potichu. Vyjeveně jsem se na něj podívala.
,,Podívej…''začal ,,I kdybych chtěl, nevím, jestli můžu.''pokrčil rameny.
,,Nevíš, jestli mi můžeš říct, kdo jsem?'' zamračila jsem se.
Chvíli se na mě jen díval, jakoby o něčem přemýšlel a pak přikývl. ,,Tak dobře. Pokusím se ti to trochu osvětlit.''
,,Fajn.''usmála jsem se ,,A můžeš mi to osvětlit třeba na balkoně?''vytáhla jsem z kapsy krabičku cigaret a podívala se na něj. Přikývl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama