1. kapitola – Podivné setkání

19. února 2012 v 17:45 | Niké |  Osudu neutečeš
První kapitola povídky osudu neutečeš. Omlouvám se za případné chyby, snažila jsem se aby jich tam moc nebylo. Budu ráda za každý komentář kritický i kladný. Snad se Vám to bude aspoň trochu líbit.



Stopovala jsem vlkodlaka. Za pár hodin se mělo rozednívat. Jestli ho nechytím dneska, příští měsíc bude zase zabíjet. Tohle jsem si opakovala pořád dokola, až jsem si najednou uvědomila, že stojím na pasece, která je hluboko v lese. Všude kolem byli jen stromy a kamení. Uslyšela jsem zapraskání větví. Otočila jsem se a očima pátrala ve tmě mezi stromy. Nic než tma, ale pak jsem to uviděla. Z temnoty na mě zíraly rudé oči a přibližovaly se. Nebyl to však vlkodlak. Začala jsem couvat. Oči se přibližovaly, začaly vystupovat ze stínů. Když vyšly úplně, konečně jsem uviděla toho, komu patřily. Vypadali skoro jako lidé. Byli vysocí a štíhlí. Měli dlouhé rudé vlasy a stejně rudé oči. Nepřirozeně bledou pleť a natahovali po mě své dlouhé prsty. Byli tři a stále se ke mně přibližovaly. Vytáhla jsem zbraň, kterou jsem měla za pasem a po jednom z nich vystřelila. Kulka jím však proletěla jako by byl vzduch. Zarazila jsem se, s ničím podobným jsem se ještě nikdy nesetkala. Než jsem se však vzpamatovala, ten tvor, po kterém jsem vystřelila, natáhl ruku a vyslal proti mně rudou kouli. Zasáhla mě přímo do prsou a odmrštila mě několik metrů dozadu. Dopadla jsem tvrdě. Nohou mi projela tupá bolest. Měla jsem v ní zabodnutý kus dřeva, na který jsem nešikovně dopadla. Ti tvorové se začali opět přibližovat. Chtěla jsem se postavit a utéct jim, ale moje zraněná noha protestovala. Tvorové se ke mně přibližovali. Začínala jsem mít strach. Byli asi metr ode mě, když se kolem mě prořítilo bílé světlo a zasáhlo tu bytost. Ta vydala jakýsi podivný skřek, který mi trhal uši, a dala se na ústup. Světlo se objevilo znovu a tentokrát se obrátily všechny tři bytosti a zmizeli zase v lese. Otočila jsem se, abych viděla, kdo ty tvory zahnal. Mezi stromy stál nějaký kluk. Měl hnědé kratší vlasy, a když šel blíž, viděla jsem, že má i hnědé oči. Došel až ke mně.
,,Jsi v pořádku?''zeptal se mě a pečlivě si mě prohlížel. Nejspíš jsem nevypadala moc dobře. Motala se mi hlava a noha mě příšerně bolela. ,,Jsi zraněná?''na tuhle otázku jsem přikývla.
,,Moje noha…''zaskučela jsem a on se na ni podíval. Chvíli zkoumal dřevo, které jsem si do nohy zabodla.
,,To nevypadá moc dobře. Musíš do nemocnice, ale nejdřív to vytáhnu.''podíval se na mě a já přikývla. Napočítal do tří a pak dřevo vytáhl.
,,Au''vykřikla jsem a chytla se za nohu.
,,Ještě to zavážu, ale nevypadá to, že je to moc hluboké.''sundal si bundu i tričko. Tričkem mi pevně zavázal ránu.
,,Kdo si?''zeptala jsem se ho, když mi zavazoval nohu. Podíval se na mě a chvíli si mě prohlížel. Jako by přemýšlel, jestli stojím za představení.
,,Jmenuju se Alex''představil se nakonec a oblékl si zpátky bundu. ,,A ty?''
,,Aireen''řekla jsem své jméno a položila mu další otázku. Tohle mě zajímalo asi ze všeho nejvíc. ,,Co byli zač?'' Podíval se na mě a nějak se neměl k odpovědi.. ,,Co byli zač ti tvorové, co jsi zahnal?''zopakovala jsem svou otázku.
Povzdechl si. ,,To byli Urové. Hodně nebezpečná stvoření. Měla jsi štěstí, i když střílet po nich nebylo zrovna chytré.'' konstatoval
Pozvedla jsem obočí. ,,Urové..? O nich jsem nikdy neslyšela.''
,,Pro obyčejné lidi jsou neviditelní. Je zvláštní, že jsi je viděla. A nechápu, proč na tebe zaútočily.''pozorně se na mě podíval. ,,Co jsi vlastně dělala v tom lese?''zeptal se.
Chvíly jsem přemýšlela, co mu mám odpovědět. Nakonec jsem si řekla, že mu řeknu pravdu. Nanejvíš mě bude považovat za blázna.
,,Stopovala jsem vlkodlaka.''odpověděla jsem nakonec a čekala na jeho reakci. Podíval se na mě a pak se začal smát.
,,Vlkodlaka..?'' zopakoval a pak se podíval na zbraň, která ležela nedaleko mě a vzal ji do ruky. Vytáhl zásobník a ušklíbl se ,,Takže ty jsi lovec?'' zeptal se nakonec. A konečně se přestal smát.
,,Jo''odpověděla jsem ,,A tohle je moje'' vzala jsem mu z ruky svoji pistoly i se zásobníkem a chtěla se postavit na nohy. Alex mě chytil za paži a pomohl mi.
,,Víš, nemyslím si, že s tou nohou dojdeš až k mému autu.'' Možná měl pravdu. Noha mě bolela a motala se mi hlava. Nejspíš z toho kolik krve jsem ztratila. Podívala jsem se na něj.
,,A co chceš dělat? Přehodit si mě přes rameno?''zeptala jsem se ironicky.
,,Přes rameno ne'' usmál se a vzal mě do náruče, aniž bych stačila zaprotestovat. Rozešel se lesem a mířil k silnici. Tedy alespoň jsem si to myslela. Byla jsem trochu dezorientovaná, ani jsem si neuvědomila, že jsem zašla tak hluboko do lesa. Toho vlkodlaka jsem stopovala z města a to je přes les od silnice asi 8 kilometrů. Šli jsme, tedy on šel já se nesla, asi 15 minut když les začal řídnout. Cesta musela být blízko. A taky že byla. Netrvalo to ani 5 minut a už jsme stáli na asfaltové silnici. Alex se vydal doprava, kde stálo jeho auto. Camaro černé barvy.
,,Hm..pěkné auto''řekla jsem uznale a on mě konečně postavil na zem.
,,No, jo. Ale není moje.''otevřel mi dveře a já si sedla na koženou sedačku. Asi mu nevadilo, že ji bude mít celou od krve. Obešel auto a sedl si vedle za volant. Nastartoval a vyjel směrem k městu. Nějakou dobu jsme jeli mlčky. Přemýšlela jsem o tom, co se všechno seběhlo v lese a přitom se dívala z okna. Právě jsme projížděli přes most, když Alex prudce zabrzdil. Trhla jsem sebou na sedačce a podívala se na něj.
,,Co blázníš?''utrhla jsem na něj. On mě, ale vůbec nevnímal. Zíral přímo před sebe na silnici. Podívala jsem se tím samým směrem jako on a zděšeně vydechla. Na silnice stáli dva Urové. Nebo spíš se tam vznášeli několik centimetrů nad zemí. Uvědomila jsem si, že se dívají na mě. Alex sešlápl plyn a rozjel se proti nim. Čekala jsem náraz, ale projeli jsme jimi jako by byli vzduch. Otočila jsem se na sedačce. Uviděla jsem jenom bílou mlhu, která ovšem začala zase formovat do podoby Urů. Otočila jsem se zpátky na Alexe.
,,To byli..?''podívala jsem se na něj nechápavě.
,,Jo. Urové.''zavrčel.
,,A co dělali na tom mostě? Co jsou vůbec zač?''vyjela sem na něj. Alex zastavil na kraji silnice. Vypadalo to jako by přemýšlel a pak se na mě podíval.
,,Urové jsou duchové.''Nechápavě jsem se na něho podívala a tak pokračoval. ,,Někdy se jim taky říká Stínový démoni. Jsou to duše mrtvých čarodějů, kteří za života sloužili zlu.''vysvětlil mi, ale to pořád nevysvětlovalo, co dělali na tom mostě. ,,A myslím, že na tom mostě byli proto, že jsou po tobě.''
Vyvalila jsem na něj oči. ,,Po mně? To asi těžko.''
Alex si promnul čelo a nějakou dobu mlčel. Pak se na mě zase podíval. ,,Víš, když jsem tě poprvé viděl nebyl jsem si jistý. Myslel jsem, že je to jenom náhoda, že po tobě šli ti Urové v lese, ale teď když byli i na té silnici myslím, že jsi to ty.'' vůbec jsem nechápala o čem to mluví.
,,Že jsem kdo? O čem to sakra mluvíš?''zvýšila jsem hlas. Nelíbilo se mi, když mluvil takhle v hádankách a už vůbec se mi nelíbila jeho teorie, že šli ti Urové po mně. Ať už z jakéhokoli důvodu.
Alex mě chytil za zápěstí a vyhrnul mi rukáv od bundy.
,,Pusť.'' snažila jsem se mu ruku vykroutit, ale držel mě příliš pevně. Až mě to trochu bolelo. On mě však nevnímal. Zíral na moje zápěstí jako na zjevení. Nebo spíš na tetování, které jsem tam měla.
,,Že jsi Strážkyně.''vydechl užasle.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama